Už dlouho se mnou žádný film tak nezacloumal. Agnieszce Holland kvůli němu chodí výhrůžky smrtí od lidí, kteří ho ani neviděli, a k Hranici se vyjadřují i ministři polské vlády. Na Českém rozhlase byl před pár dny v pořadu „Pro a proti“ střet dvou lidí, kteří film ještě neviděli, ale mají na něj názor. Řešili, jestli je jeho kritika od lidí, kteří taktéž film neviděli, oprávněná nebo nikoliv. Vlastně se kolem toho filmu odehrává spousta až absurdních situací a bylo by to směšné, kdyby režisérka opravdu nemusela žádat o osobní ochranku. A já teď mohu říci, že jsem ten film viděl.
Dvě a půl hodiny v kině. Dvě a půl hodiny podívané, která se vám nebude líbit. A to ať už jste z jakékoliv bubliny, protože Hranice ukazuje prstem i na vás. Už dlouho jsem se poté, co jsem vyšel z kina, necítil tak nepatřičně a nepohodlně. Vlastně se mi z prázdného sílu ani moc nechtělo. Když jsem vylezl, viděl jsem všechny ty obličeje lidí, kteří byli povětšinou na jiném filmu. Filmu, který byl zábavou. Pak vyjdete z komplexu a vidíte, jak se lidi cpou blafama z KFC a zase vás pronásleduje ten podivný nepříjemný stín. Každý rok nakoukávám v rámci své práce na filmovém festivalu desítky lidskoprávních dokumentů, které mají většinou velmi těžká témata. Třeba lidé umírající na Alzheimera nebo amyotrofickou laterální sklerózu. Řekl bych, že díky tomu mám vybudovanou odolnost na určitá témata. Hranice tento deflektorní štít prorazila.
Film se věnuje situaci na polsko-běloruské hranici poté, kdy diktátor Lukašenko pozval uprchlíky do Běloruska a nakreslil jim vidinu snadného překročení hranice do Polska. Díky tomu na hranicích vypukla humanitární krize. Polské autority považovaly uprchlíky za zbraň, která má přitížit Evropě, a tak se stalo, že desítky tisíc lidí uvízly na hranici, kde s nimi Bělorusové a Poláci hrají v podstatě ping-pong. Záměr režisérky byl dát těmto anonymním uprchlíkům tváře, jména a motivace. A to se více než povedlo.
Film můžeme rozdělit tří základních fází. Své hrdiny mezi těmito kapitolami nacházíme a znovu ztrácíme. Spousta příběhů zůstává velmi neuspokojivě neuzavřená. Na počátku sledujeme osudy syrské rodiny, která se chce dostat přes Bělorusko do Polska a následně do Švédska. Sledujeme i starší Afghánku, která utíká před Talibanem. Skvěle je tu zachycena rodinná dynamika a vývoj vztahů v počínající krizi. V tom film pracuje na jedničku. Následně je tu část věnovaná pohraničníkům. Řeší jejich životy i traumata a překvapivě i traumata, která jim práce způsobuje. Mnoho věcí je vyřčeno a spousta jich je jen naznačena. Závěrečná část přivádí do děje humanitární skupiny, které se snažily lidem v nouzi pomáhat.
Film ve všem zůstává vlastně velmi věcný, vtahující a uvěřitelný. Zaregistroval jsem už spoustu hlasů, které říkají opak. Které se podivují nad naivitou migrantů a přijde jim naprosto nereálná a absurdní. Vzhledem k tomu, že jsem na téma migrace viděl i spoustu dokumentárních filmů, mi nepřijde, že by tvůrci něco příliš přibarvovali. Určitě vybrali své hrdiny tak, aby jim seděli do sdělení, které má film mít. Tím sdělením je hlavně připomínka věcí, které se na hranicích zřejmě děly a možná ještě teď dějí. Agnieszka Holland se tu nesnaží nalézt lék na migrační krizi. Nesnaží se ani vše doslovně dovyprávět. Vytrhává části příběhů a lepí z nich širší obraz, který není lehké sledovat. Film má dvě hodiny a je opravdu emocionálně velmi vyčerpávající. Nicméně poté, co informace o této humanitární krizi zmizely ze zpravodajství, je hodnotné, že někdo celou situaci oprášil a vdechl jí méně anonymní tvář.
Polské vládní špičky film přirovnávají k nacistické propagandě a já chápu, že hlavně pro Poláky bude těžké situaci sledovat a budou se podobnými prohlášeními snažit zbavit se odpovědnosti a viny, kterou cítí, ale nechtějí si ji přiznat. Současně naprosto souhlasím, že jde o film aktivistický a burcující. Citlivějším lidem se to bude sledovat velmi těžce, ale přirovnání k propagandě Třetí říše je absolutně mimo mísu. Film útočí na svědomí a současně silně akcentuje myšlenky humanismu a soucitu. Nutno také dodat, že film ukazuje jen vybrané aspekty migrační krize tak, aby měl potřebný dopad, ale chápu, že se natáčelo s určitým úmyslem a nejde o dokument. Byť z toho co vím, tak dokument měl být prvotním záměrem Agnieszky Holland a z mého pohledu je škoda, že se nerealizoval, protože dopad mohl být ještě drtivější.